Deja vu

Spousta lidí dnes při pohledu do kalendáře chytá lehkou depresi z toho, že léto je definitivně za námi a za dveřmi už stojí v pozoru podzim. Jó, to já mám taky depresi. A vůbec né lehkou, ale už pomalu začínám z lékárničky lovit Lexaurin. Až se vám svěřím, co mi straší v palici, valná většina z vás usoudí, že jsem taky zralá na Chocholouška stejně jako ten můj virtuální parťák. Studenej hadr určitě stačit nebude a měla bych si ty tablety vzít minimálně dvě. Tak jste připravený na tu hrůzu… tak pozor…

V Á N O C É É É É !!!!!

To je fakt děs. Ten letošní rok byl stopro minimálně o jeden a půl měsíce kratší než ten loňskej. V lednu jsem se dušovala, že s těma blbůstkama k Vánocům začnu už určitě v srpnu, aby se mi nestalo to co minulý rok – dobrá polovina dárečků zůstala pouze v mojí hlavě, další třetina se dostala až do fáze technického rozvoje a z poslední třetiny se na prodejní pultík dostal jen zlomek.

A je to tu zas! Hlava má megalomanské vize a ty moje pracky těžce, ale fakt těžce zaostávají. K těm nápadům z loňska přibyly letos další kvanta nových a ty ruce mám pořád jen dvě. Andílkům, kterým jsem loni spáchala křídla a sukýnky, stále ještě chybí hlavičky a zcela reálně hrozí, že se k nikomu z vás nepodívají ani o letošních svátcích.

Kdyby šlo ty nápady poslat přes bluetooth rovnou do počítače, kde by to IT namaloval a poslal do automatu, ze kterého by padaly rovnou hotové kusy, to by bylo WAU!

Ne, nebylo!

Vlastně by to byla ještě větší deprese než ta z Vánoc. Představa, že se nebudu moct mazlit s žinylkou při štrykování muchlíků, že mi nebude po celém bytě vonět spálené dřevo z laseru, že nebudu mít ruce celé volepené od tavky, až budu andílkům konečně šmoulit ty jejich hlavičky, je fakticky totální schíza. Tak to bych asi opravdu nepřežila!

Všechny z vás, kteří to mé stěžování (v dnešním světě samých katastrof) dočetli až sem, prosím jen o jednu věc. Pokud se vám na stromečku bude houpat andílek z naší dílny, zkuste si při pohledu na něj představit, že než se ta stejná stuha jakou si na Velikonoce hoši vážou na pomlázku, promění v mých rukách na sukýnku, křídla a nakonec v hotového andílka, jsou to 3 až 4 hodiny práce. A tady jsme konečně narazili na pomyslné jádro pudla. Vzhledem k časové náročnosti ruční práce, jsem měla začít řešit Vánoce už v dubnu. Konečně po pár hodinách skládání a lepení mi v dlaních leží opravdu jedinečný originál. Protože ať se snažím sebevíc, ještě se mi dva totožné kousky nepodařilo vykouzlit. Nicméně ten pocit naplnění a štěstí, který mám při výrobě čehokoli, je pro mě k nezaplacení. Ráda bych vám prostřednictvím svých dárečků poslala alespoň půl té radosti, kterou jsem cítila při jejich tvorbě.

PS: Největší hodnotu mají ty dárky, které se povedly až na 5. nebo 50. pokus. A je dobře, že jen já vím, které to jsou.